Malé děti s nafouklými bříšky nakažené zákeřným virem HIV. Když v médiích prezentují tímto způsobem Afriku a její obyvatelstvo, není se čemu divit, že těm citlivějším z nás běhá mráz po zádech. Není přece složité zříci se jednou týdně pár desítek či stovek korun a vložit je do rukou více či méně známé rozvojové organizace. Ten pocit, že jsme někomu pomohli, bývá někdy nepřekonatelný. A většinou překoná i obavu z toho, jestli naše peníze doputují tam, kam mají. Neexistuje z naší strany žádná zpětná vazba, vystačíme si se slibem příslušné organizace.
Naše peníze třeba poputují do jihovýchodní Asie, kde celému kmeni obrátí život vzhůru nohama. Z hor, kde kmen od věky věků samovolně hospodařil, byl přesunut do nížin. Do nížin, kde půda je přece vždy úrodnější, kde blízkost nemocnice zaručí všem odborné vyšetření a kde se zastávka autobusu nachází jen pár set metrů od našeho přístřeší. Děti budou odvedeni do škol, kde jim bude dopřáno pořádného vzdělání, budou se učit ze západních učebnic, kde na ně budou z každého obrázku koukat usmívající se vrstevníci z tepla svého přepychového domu. V ruce budou držte mobilní telefony, notebooky či neznámé hračky všeho druhu. Všichni budou tak krásní, čistí a tak šťastní!
No řekněte sami, nezahřeje Vás u srdce, že jste pomohli?
Škoda jen, že se toho přestěhovaného kmenu nikdo neptal, zda-li chce být přestěhován. Že se nikdo nezajímal o to, jak tam hospodaří, jak si navzájem pomáhají a jak se léčí. Možná by potom ten dotyčný zjistil, že kmen je naprosto samostatná jednotka, která ke svému života nepotřebuje vymoženosti západního světa. Mají jiné hodnoty a jiné bohy, které uctívají. Nechtějí do nížin, kde neteče horský potůček, kde není dostatek lesní zvěře. Nechtějí nemocnici, když mají svého léčitele, který jim vždy pomůže. A školy? Když děti, které vyrůstaly celý život společně s rodinou, pomáhaly na polích a neznaly civilizaci najednou poznají, že existuje. Okamžitě ji samozřejmě chtějí! Chtějí poznat blyštivý lesk velkoměsta, kde vypadá vše tak jednoduše. Neexistuje zde celodenní trmácení po poli, pro vodu stačí pouze otočit kohoutkem, v domě je teplo i bez udržování ohně. A tak se vzdají dříve či později své víry, svůj kmen považují za zaostalý a stydí se za něj.
Bohužel každá mince má dvě strany a nedostatečně vzdělaný příslušník kmene v tom lepším případě nemůže sehnat práci, v tom horším nemá žádné občanství a v našem světě, kde je kladen důraz na růst HDP není nikým. Často potom končí smutně na okraji velkoměsta v otřesných slumech.
Nutíme jim naši svobodu, globalizaci, peníze, materiální přebytky a moc. Ale věříme v naši dobu tak moc, že máme právo chtít, aby v ní žili i jiní?